Sad Life

Napíšu vám můj příběh :) Už ve školce mě děti neměli rádi nevím proč, ale asi ze mě cítili, že nejsem stejná jako oni. Nechtěli si se mnou hrát, brali mi hračky, měli jsme tam oblečky, tak jsem si třeba oblékla šaty, ale oni mi je sevlíkli a poslali mě pryč..tak jsem si sedla ke stolu a brečela jsem si..vzala jsem si pastelky a malovala jsem si, ale nechápu, že s tím něco učitelky neudělali, věděli o tom, že si se mnou nechcou hrát..mám asi zakletý život, však poznáte sami Pak přišla základní škola první stupeň Jo v první třídě to bylo super a myslela jsem si, že to tak zůstane ale ono ne..zase se to muselo pos*at! Děcka se mi smáli za to jak vypadám (vzhled, že jsem prostě hnusná) , za to, že mám odstátý uši..přiznala jsem se, že se mi líbí jeden kluk a on mě bouchl po zádech a řekli mi všichni, že s takovou zrůdou by nikdo nechodil..od té doby jsem seděla sama v lavici a všichni se mě vyhýbali a schovávali mi věci atd.. A to jsem začla mít iý problémy po tom všem, začla jsem být strašnej pesimista, a nechala jsem si všechno líbit a tak, tak jsem šla s mamkou k psychologovi a ten se bavil pak s mamkou co se mnou je a do teď to nevím. byla jsem tam 3x-5x , chodila jsem tam od 10 do 12let, ale řekla jsem pak mamce, že už nepotřebuju, že to bude dobrý, ale teď je to ještě horší než předtím ..na druhým stupni to bylo horší o to, že mě hlavu dávali pod kohoutek násilím. Pak jsem přešla na učňák, kde to bylo ještě horší..tam mě volaly holky na záchod a vyhrožovaly mi, že mě zmlátijou a tak..jedna mi chtěla už jednu natáhnout a tak tak jsem se tomu vyhla a utekla a to jsem začla mít velký problémy psychický..začla jsem slyšet svojí mysl a povídat si s ní, když krájím třeba chleba, tak vidím jak si uříznu prsty a nebo když přecházím silnici vidím, jak mě přejede auto ( jsou to jem vidiny..nechci na to ani myslet, ale prostě v hlavě my takový myšlenky naskakují furt a před očima vidiny), strašnej pesimista, sklony k sebepoškozování a sebevraždě a ani ve spánku nepřestávám myslet na smrt, že bych ten můj život radši skončila, protože se mi o všem zdá a je tam samá smrt. 6 let jsem tam nebyla u psychologa a kdybych tam chodila furt, tak nemám tady ty problémy a jsem zdravá, ale já netušila, že to může být ještě horší..moji rodiče o těchto mích problémech nevědí a ani vědět nebudou..budu s tím sama bojovat..a doufám, že to vyhraju! A zatím jsem nebyla u psychologa, ale chci si zajít radši, aby to nezašlo k tomu nejhoršímu..jen se tam bojím jít a ani nevím proč..a víte co je na tom nejhorší? Že tak jak se mám se mám dobře i když strašně, ale to nepochopíte, to pochopí jen ten, který tyto problémy má ;) VAŠE ANONIMKA